Sen, nápad, elán, píle, energie, výdrž…to je Pošta bez hranic

O tom, že jednou budou podnikat a najdou si svoji vlastní cestu, snili dva zlínští kluci od časů společného studia na střední škole. Jan Bartík a Zdeněk Sušil nacházeli první vzory i podporu v rodičích. Ti měli své firmy, a tak by se „Honzíkova a Zdeňkova cesta“ mohla zdát jako nalinkovaná a přímočará.

Jejich dosavadní příběh ovšem svědčí o tom, že nebýt nápadů, enormní snahy, vůle k překonávání nezdarů, píle, nadšení a nezdolného, nezastavitelného optimismu, jistojistě by dnes nebyli v čele hodně dynamicky se rozvíjející firmy Frogman s.r.o. se sto padesáti kolegy. A jejich Pošta bez hranic, tahle čím dál známější značka v přepravě kusových zásilek, by prostě nebyla tím, čím je. Tedy jedním z příkladů, jak vzniká doslova z ničeho ryze česká firma s půlmiliardovým ročním obratem.

„Všechno to začalo, když jsme se Zdeňkem coby středoškoláci, vyznavači paintballu, otevřeli internetový obchod s potřebami pro tuhle zábavu a sport. Půjčili jsme si peníze do začátku, odvážně začali s e shopem a zřídili jsme si v provizoriu i kamennou prodejnu. Jenže ta klientela byla u nás v Česku poměrně malá, a tak jsme přemýšleli, co dál. A kamarád Zdeněk přišel s tím, že musíme za hranice, ale že je zároveň odstraníme. V noci prý přemýšlel a ráno přišel s nápadem. A vznikla Pošta bez hranic,“ vypráví o svatém nadšení na samém začátku Honza.

Dva kluci a starší Ford Escort. K tomuto lidskému maxi a automobilovému mini kapitálu jedna důležitá věc. Zmíněný skvělý nápad i s názvem. Oba ale měl prověřit až čas. Mladí pánové se rozhodli, že ve Zlíně naloží balíky se zbožím určeným na Slovensko. Ty ale za své dodavatele podají až v Trenčíně, jen sedmdesát kilometrů od Zlína. Ovšem v tamních vnitrostátních cenách. Čímž ušetří, a to výrazně, na poštovném pro klienty. Následovaly desítky, stovky cest na trase Zlín – Trenčín a zpět, zpočátku jen s pěti sedmi balíky, ale hlavně minimální rentabilitou, údivem okolí a stále vyššími časovými nároky. A taky prakticky nerostoucím nebo jen pomaličku rostoucím ziskem.

„Začínali jsme s nulovým kapitálem, co jsme dostali, jsme hned investovali třeba do tiskárny. To už jsme měli prvního stálého klienta, deset, patnáct balíčků denně. Když jsme některý zapomněli u nás, vydávali jsme se na otočku domů a zase na Slovensko, jenom proto, abychom dodrželi termíny. Vybavuji si, jak jsem se vracel třeba pro obal na housle,“ usmívá se po letech Jan Bartík.

„Lidé z okolí se nám více smáli, než nás obdivovali, ale já si myslím, že právě tady byl ten moment, kdy jsme si uvědomili, jak důležitá je ta služba pro zákazníka. A taky naše spolehlivost. Komfortní doba to nebyla, důležitá ale moc.“

Více než půl roku naděje, víry i finančních ztrát. Taky pomoci rodičů s financemi i s pronájmem prostor. A pak naráz zlom! Zlom jako hrom!

Mladí pánové hleděli do mailu s nevěřícnými výrazy v očích. Ozvala se jim v té době velmi renomovaná společnost Popron, jeden z největších hráčů v oboru internetového prodeje. Udivující nabídka zněla: přepravte nám na Slovensko 35 000 balíků, ukažte se, máte šanci, cena dohodou.

„My jsme odpověděli prakticky bezmyšlenkovitě a okamžitě. Ano, jdeme do toho. Až pak jsme začali řešit technickou stránku věci. Ono to třeba z patnácti balíků bylo naráz denně i sedm set. To znamenalo nejen čtyři hodiny spánku denně, zbytek času práce na balících, cesty, hledání prvních pomocníků, ale hlavně to byl s odstupem času úžasný, jedinečný pocit, konec řečí škarohlídů a pochopení toho, že to je šance, tohle musí fungovat,“ odhlíží se za faktickým koncem přetěžkého začátku Honza.

Následovalo stěhování do ještě zdaleka ne komfortních ovšem už větších prostor bývalého autoservisu. Místo práce, ale už i jiného života, grilování například, anebo i přespání.

„Vyrobili jsme si linku, měli jsme už dopravník, nechali jsme si udělat stoly, první čtečky čárových kódů, tiskárny, automatické váhy na zásilky. Na stejném principu vlastně pracujeme dodnes, rostla poptávka po našich službách, kontakty s dalšími e shopy, šly o nás slušné reference. Už jsme ke Slovensku přidali Polsko, zákazníci nám posílali menší zásilky v jednom velkém balení, my je vždy rozbalili a roztřídili koncovým zákazníkům. Pořád jsme drželi díky principu pošty bez hranic lokální ceny v dané zemi, a to je dosud pro našeho klienta velmi výhodné. U nás ušetřil polovinu, než kdyby posílal do ciziny klasickou přepravní službou. Ale s objemnějšími zásilkami to pro ně ztrácelo efekt, nešlo jich dát třeba deset do větší krabice. My jsme tak začali vytvářet naši flotilu aut s označením Pošta bez hranic, najímali jsme si řidiče a ty posílali na svozové trasy, už samozřejmě jezdíme po celé republice.“

Expanze firmy v řádech desítek procent je tu. Už nejde jen o Slovensko nebo Polsko. Pošta bez hranic funguje po celé Evropě, mateřská společnost Frogman, nápad dvou mladičkých kluků a dnes mladých třicátníků nabitých elánem ale už i zkušenostmi, má 150 zaměstnanců. Pět pevných zastoupení po Evropě. Není jen dodavatelem, specifikum služby a dokonalého servisu je i v uspokojování a vyřizování reklamací nebo dohledávání zásilek, jejich přehledném trackingu.

Když se Jana Bartíka stejně jako Zdeňka Sušila zeptáte, co bude třeba za pět deset let, dostane se vám odpovědi zcela v intencích toho, jak firma před více než deseti lety vznikala.

„Jsme prostě spontánní, život nalinkovaný pět deset let dopředu vlastně nemáme. Držíme se nápadů, tak jako před jedenácti lety, kdy jsme začínali. Tehdy šlo o nápad. A sen. Který realizujeme dnes a denně,“ dodává jeden z „otců zakladatelů“ a realizátorů kdysi tak cenného nápadu Jan Bartík.