Odpověď na klimatické změny? Více zelená a kompaktní města

Vysychání a přehřívání měst patří k nejvážnějším problémům dneška. Jak na ně reagovat? V řadě ohledů stačí změnit myšlení a zavádět primárně technicky a ekonomicky méně náročná opatření. Musíme se znovu naučit to, co uměli už naši předkové, ale se současnými technologiemi: využívat vodu, zem, slunce a vzduch ke svému prospěchu.

Velký prostor se otevírá v plánování sídel, urbanismu a architektuře budov. Ty dnes často fungují jako radiátory v přehřívajícím se městě. Nemusí tomu tak ale být – nové energeticky úsporné části města mohou přinášet příjemné prostředí a chládek bez toho, aby investory zruinovaly.

Stavět hustě a do výšky

Je potřeba myslet na to, aby se zbytečně nezastavovala volná krajina a veřejné plochy byly efektivně využity. Vždyť v Česku se každý den zastaví 10 hektarů půdy. „Na silnici mezi samostatně stojícími rodinnými vilkami potřebujete stejné množství asfaltu jako na silnici mezi řadovými domky i většími bytovými stavbami. A naopak. Pokud tedy stavíte větší bytové domy, pak na stejný počet obyvatel velmi ušetříte na plochách ulic, na které praží slunce a kde se nevsakuje voda,“ podotýká urbanista, architekt a člen Sdružení pro architekturu a rozvoj (SAR) Pavel Hnilička.

Praha už deklarovala, že chce zastavovat brownfieldy v intravilánu města, což je jediná cesta, jak zamezit další suburbanizaci. Jenomže na obřích transformačních územích typu Bubny nebo Žižkov váznou už dvě dekády stavební uzávěry a změny územního plánu pro plochy bývalých továren a skladů se v minulém volebním období zasekly. Pozitivní proto je, že současné vedení města se snaží tento dluh dohnat.

Při plánování nových čtvrtí je dobré mít na paměti, že právě hustší zástavba a ve vhodných lokalitách i výstavba do výšky na plochách, které bývají obslouženy veřejnou dopravou, přináší kromě úspory místa i nižší veřejné výdaje na služby, méně individuální dopravy a tím i CO2. Veřejná prostranství jsou pak tím prostorem, kde sázet stromy a budovat vodní prvky, které ochladí vzduch. Ve světě se tleská nákladné zelené architektuře se stromy, které jsou zakomponovány do budov, ale strom na ulici nebo na náměstí je tou nepřirozenější a nejlepší klimatizační jednotkou.

Například platan dokáže za den odpařit asi 150 až 200 litrů vody. A právě voda je základ přirozeného ochlazování měst. Odpařování vody totiž chladí vzduch. Města a investoři proto musí budovat vodní prvky a prostřednictvím vsakovacích těles, retenčních a akumulačních nádrží se snažit, aby dešťová voda neodtékala bez užitku do kanalizace.

Zelené střechy

Místem pro zeleň jsou i střechy domů. Osázené střechy v létě dokážou ochránit byty před horkem a v zimě před chladem, ochlazují a zvlhčují vzduch v okolí bytových domů, pohlcují prach či snižují hlučnost. Jeden metr čtvereční zelené fasády nebo střechy zároveň dokáže zadržet až 38 litrů vody a teplotní rozdíl mezi plechovou a zelenou střechou je 40 stupňů Celsia.

Zejména v případě extenzivních (bezúdržbových) střech nejde o opatření nijak investičně ani provozně nákladné a developery většinou není nutné k jejich využití nutit. Nápad zakomponovat zelené střechy jako povinnost do Pražských stavebních předpisů (PSP) proto není ideální. „PSP nově definovaly dříve neexistující požadavky na stromořadí a výsadbové pásy. To je jejich hlavní úkol. Míru zeleně na stavebních pozemcích v Praze určuje stávající územní plán. To je myslím dostatečné,“ soudí Hnilička, jeden z autorů PSP. Navíc kdyby se paušálně řeklo, že mají být střechy zelené, tak první, kdo se ozve, že to nejde, bude památková péče.

„My jsme na jaře před kanceláří ozelenili střechu garáží, za tři týdny to byla fantastická kvetoucí zelená louka. Takové opatření je dostupné a funguje, neměl by být problém, aby se takové střechy dělaly masově. Nejsem ale přítel dotací ani nařízení, myslím si, že spíše funguje princip ‘když to uděláš, máš tu a tu výhodu, když ne, musíš toto‘. Ve Washingtonu nejsou například ve vilových čtvrtích ploty, protože se tam platí domovní daň jen z plochy domu, pokud máte plot, tak z celého pozemku. Chtělo by to se nad tím zamyslet,“ říká architekt Jakub Cigler. V rozhovoru, který je celý dostupný na stránkách www.arch-rozvoj.cz, vysvětluje, že zelené střechy jsou jen začátek, město nespasí a stavebnictví má obrovský investiční a inovační dluh v tom, jak reagovat na klimatickou změnu.

Vodu je třeba zadržet

Tématem se v poslední době stávají také zelené fasády. V jejich masovém rozšíření zatím brání jejich konstrukční, investiční a údržbová náročnost. To může být například u bytových domů, kde se na správu společných prostor musí dohodnout někdy i desítky majitelů bytů, problém.

I v Česku už ovšem vznikají projekty, na kterých investoři spolupracují s výzkumníky z universit a snaží se nalézt řešení, která by byla komerčně udržitelná a co možná nejvíce „samoobslužná“. Na jednom takovém spolupracuje Zdeněk Fránek, architekt a člen SAR. Ve Slavkově navrhl pro firmu Liko-S „živou“ kancelářskou a průmyslovou budovu, která využívá k zavlažování zelených střech a fasád zadrženou dešťovou i pročištěnou odpadní vodou. „Chlad, který z takové fasády vyzařuje, je úžasný. Naopak u skla bývá 50 a více stupňů. A ten feeling, jak se z ní vypařuje voňavá voda, která kupodivu teče přes kořenovou čistírnu ze sociálek a z kuchyně dokonale vyčištěna… Jako louka na stojato,“ říká Fránek.

Řešení hledá i Praha

Po vzoru západních měst se k odpovědnosti za životní prostředí a klimatickou změnu přihlásila i Praha. Krátce před letními prázdninami přijali zastupitelé ambiciózní závazek, že Praha sníží množství emisí oxidu uhličitého o 45 procent do roku 2030 a do roku 2050 by pak metropole měla být bezuhlíková. Jak toho dosáhne, zatím není jasné. Mluví se o výstavbě bioplynové stanice, zavedení mýta v centru města, odebírání zelené elektřiny, podpoře elektromobility. Město chce šetrněji hospodařit s dešťovou a odpadní vodou, podporovat zelené střechy nebo sázet stromy.

Je třeba si nicméně uvědomit, že řada opatření, o kterých se v souvislosti s ochranou klimatu diskutuje, může výstavbu velmi prodražit. Praha sice bojuje proti klimatické změně, současně ji ale tíží bytová krize, kterou s ohledem na své obyvatele nutně potřebuje řešit. Město si proto musí ve vztahu k nové bytové výstavbě ujasnit priority. Pozitivní je, že hovoří spíše o motivačních nástrojích a navrhování opatření podporujících výstavbu než o zvažování restrikcí nebo zavádění nových povinností.