Squire Patton Boggs: Konec platnosti moratoria pro dlužnické insolvenční návrhy

Na konci června přestane platit moratorium pro dlužnické insolvenční návrhy. Vzhledem k tomu, že aktuálně probíhá rozvolňování protiepidemických opatření, nelze očekávat, že toto moratorium bude prodlouženo.

Ladislav Murín, advokát Squire Patton Boggs a spoluautor komentáře k insolvenčnímu zákonu, a Radek Váňa, advokát Squire Patton Boggs, pro Vás připravili několik postřehů, které se k tomuto tématu vážou, a které můžete ve své práci využít.

Díl I: Nutnost podat na sebe návrh na insolvenci

Úplně na začátek je nutné říci, že pokud je právnická osoba či fyzická osoba – podnikatel v úpadku, má povinnost na sebe podat insolvenční návrh. Insolvenční právo rozlišuje 2 formy úpadku, a to ve formě platební neschopnosti (neschopnost uhradit pohledávky alespoň 2 věřitelů, které jsou alespoň 30 dnů po splatnosti) a předlužení (splatné nebo nesplatné dluhy alespoň 2 věřitelů převyšují tržní hodnotu majetku dlužníka). Pokud návrh nepodá sám dlužník, porušuje zákon a může potencionálně odpovídat svým věřitelům za škodu způsobenou nepodáním insolvenčního návrhu, přičemž za tuto škodu může odpovídat také jednatel nebo člen představenstva dlužníka.

Jaká je aktuální situace? Majitelé firem a manažeři si sice uvědomují problémy, nicméně mají snahu dívat se na svět růžovými brýlemi - až příliš často věří, že se situace zlepší, přijde ohromná zakázka, nastane pozitivní zvrat. Tak dlouho věří a doufají, až je úplně pozdě na jakákoliv rozumná a nejméně bolestivá řešení. Podnikatelé by si ale co nejdříve měli přiznat pravdu a uvědomit si, že včasné řešení úpadku minimalizuje škody a potencionálně umožňuje firmě přežít. Zatím se tak v rizikových českých firmách neděje.

Díl II: Co můžeme čekat od bank

S probíhající pandemií a vzniklou krizí, která zasáhla téměř všechny sektory ekonomiky, byly nuceny se vypořádat také banky, a to od jejího samého počátku. Neboť jak spotřebitelé, tak i korporátní klientela začala mít problémy se splácením úvěrů.

Přestože již nemůžou firmy ani spotřebitelé požádat o odklad splátek na základě tzv. zákona o odkladu splátek, banky jsou obecně ochotné odklad splátek klientům umožnit či jejich úvěry restrukturalizovat. V současné době jsou také ještě pořád využívány úvěry COVID Plus nebo záruční program COVID III, který lze využít k provoznímu financování. Novinkou je také nedávno schválený COVID III Invest, který lze využít na investiční úvěry až do výše 90 milionů korun. Tyto programy banky velmi rády využívají a v jejich čerpání jsou aktivně nápomocni.

U komplexnějších případů, jako jsou hrozící úpadek nebo úpadek dlužníka, banky díky svému silnému (a většinou zajištěnému) postavení spolupracují s těmito dlužníky na přípravě reorganizace (ať už ve standardní podobě, nebo v předbalené, tzv. „prepack“). Banky jsou zpravidla připraveny poradit dlužníkům vhodné externí odborníky na restrukturalizaci (právní a ekonomické poradce či krizové manažery).

Banky se ale také setkávají s financováním dodavatelsko-odběratelských řetězců nebo tollingovým financováním, využívaný zejména v případech klientů, jejichž činnost je náročná na pracovní kapitál, neboť je výrazně bezpečnější než klasické úvěrové financování. V případě méně závažných problémů dlužníka je možné využít i finanční podporu dodavatelů ze strany jejich odběratelů (např. urychlením splatnosti faktur nebo faktoringem).

Díl III: Na co se připravit v pozici věřitele

V prvé řadě je více než vhodné věnovat zvýšenou pozornost finanční kondici svých obchodních partnerů. Všímejte si, zda společnost zveřejňuje výkazy ve sbírce listin, zhoršuje se jí platební morálka, uchyluje se k agresivní obchodní politice nebo je z rizikového odvětví, případně jestli zažádala o mimořádné moratorium. Signálem, že se finanční zdraví obchodního partnera zhoršuje, může být ale i zhoršení kvality výrobků, nestálá úroveň poskytovaných služeb/dodávek, časté změny v managementu, restrukturalizace dluhového financování nebo finanční injekce ze strany majitele.

Jakmile je s dlužníkem zahájeno insolvenční řízení, měl by se věřitel rozhodnout, zda chce s dlužníkem nadále obchodovat a posoudit rizika s tím spojená. Pokud má věřitel silnou vyjednávací pozici, může si „nový“ obchodní vztah nastavit ve svůj prospěch (např. tím, že zaplatí za dodané zboží až po jeho převzetí nebo si nastaví zálohy). Insolvenční zákon také poskytuje jisté pobídky věřitelům, kteří pokračují v obchodování s dlužníkem (např. výhodnější postavení při uspokojování pohledávek).

Dále by měl věřitel pamatovat na to, že veškeré předinsolvenční pohledávky musí do insolvenčního řízení přihlásit na předepsaném formuláři do uplynutí přihlašovací lhůty, která je uvedena v rozhodnutí o úpadku. Pokud je v této lhůtě věřitel nepřihlásí, nemohou být tyto pohledávky v insolvenčním řízení uspokojeny.

V neposlední řadě by věřitel měl mít na paměti také své vlastní finanční postavení – úpadek jeho obchodního partnera, ztráta obchodních příležitostí či nedobytnost jeho pohledávek (když se v důsledku úpadku stane z jeho milionové pohledávky (aktiva) najednou fakticky nulová pohledávka), se také výrazně projeví v jeho finanční pozici a může dokonce zapříčinit, že se sám ocitne v úpadku.

Díl IV: Reorganizace

Reorganizace oproti konkursu umožňuje zachování provozu dlužníkova závodu a další existenci dlužníka coby osoby provozující podnikatelskou činnost. Reorganizace je však podle insolvenčního zákona přípustná pouze za předpokladu naplnění tří základních podmínek. Zaprvé, dlužník musí být podnikatelem. Zadruhé, reorganizace se musí týkat jeho závodu. Zatřetí, celkový roční čistý obrat dlužníka za poslední účetní období dosáhl alespoň 50 milionů Kč anebo dlužník zaměstnává nejméně 50 zaměstnanců – splnění třetí podmínky však lze v určitém případu „odpustit“.

Insolvenční zákon rozlišuje dva typy reorganizace, a to standardní a tzv. předbalenou. Největším rozdílem mezi těmito dvěma typy je to, že při předbalené reorganizaci dlužník nejprve připraví reorganizační plán, projedná jej s většinou věřitelů, a teprve po jejich schválení podává insolvenční návrh, již spolu se schváleným reorganizačním plánem. Tím se celý proces výrazně urychlí a ke schválení reorganizačního plánu může dojít v řádu několika málo měsíců.

Reorganizaci lze provést pomocí řady opatření, například restrukturalizací dluhů (tedy prominutím části dluhů a odkladu splátek ze strany věřitelů), prodejem závodu nebo jeho části, zpeněžením zásob, zajištěním nového externího financování, vstupem investora, kapitalizací pohledávek a celou řadou dalších opatření.

Reorganizace je však náročný proces, který mimo jiné vyžaduje zapojení zkušených ekonomických, právních a někdy i dalších poradců. Je proto nutné předem zvážit, zda má reorganizace v daném konkrétním případě smysl. Ten má zejména v případě, má-li dlužník nějaký konkurenceschopný produkt nebo službu.

Díl V.: Neformální restrukturalizace

Pojem reorganizace či restrukturalizace se v praxi používá také v případě, kdy optimalizace podnikání dlužníka probíhá mimo rámec insolvenčního zákona. Jde o čistě komerční dohodu mezi dlužníkem a jeho věřiteli, kterou zpravidla doprovází také některé restrukturalizační kroky (např. propouštění části zaměstnanců, interní reorganizace, prodej majetku, atd.).

Hlavní výhodou neformální reorganizace je rychlost, důvěrnost (to je klíčové, na rozdíl od insolvenční reorganizace se o problémech dlužníka nikdo ani nemusí dozvědět), a také skutečnost, že dlužník (a jeho věřitelé) mají situaci plně pod kontrolou, bez jakýchkoliv zásahů soudu a formálních pravidel insolvenčního řízení.

Tato forma reorganizace je možná pouze v případě, pokud dlužník ještě nesplňuje podmínky pro úpadek, i když v praxi dlužník často své problémy ignoruje a snaží se situaci dál řešit, i když už mu vznikla povinnost podat na sebe návrh na zahájení insolvenčního řízení. Také v případě hrozícího úpadku se však dlužník vystavuje značným rizikům. Pokud se jednání nezdaří a dlužník nakonec v úpadku skončí, mnohé z kroků, které dlužník učinil ve snaze podnikání zachránit, mohou být následně odporovány insolvenčním správcem či dokonce vést k majetkové odpovědnosti či trestnímu stíhání odpovědných osob. Mimo insolvenční režim dlužník nemá k dispozici některé možnosti „očištění“ společnosti, např. možnost ukončení smluv či umazání dluhů i u věřitelů, kteří s reorganizací nesouhlasí.

Přestože známe mnoho případů, kdy se díky diskrétnímu a rychlému plánu na neformální reorganizaci podařilo podnikání zachránit, je potřeba si uvědomovat uvedená rizika. Rozhodování o tom, zda postupovat cestou reorganizace v rámci insolvenčního řízení, či se pokusit situaci vyřešit neformální dohodou, je tak vždy jedním z nejsložitějších kroků, které podnikatelé v nesnázích musí učinit.

Díl VI.: Prodej společnosti

každý podnikatel, kterému hrozí finanční potíže, by měl především co nejrychleji provést důkladnou analýzu ekonomiky svého podnikání. Tato analýza musí být naprosto objektivní, nezatížená emociálním vztahem k společnosti, její historii, zaměstnancům a partnerům.
Jelikož v praxi je málokterý podnikatel analýzy schopný, je často dobré na tomto místě povolat nezávislého restrukturalizačního specialistu, který se na společnost dokáže podívat s nezbytným odstupem.

Výsledkem analýzy může být pokus o restrukturalizaci podnikání, dohoda s věřiteli, ale také podání insolvenčního návrhu či reorganizace (soudní či neformální). Těmito variantami jsme se zabývali v našich dosavadních příspěvcích.

Výsledkem restrukturalizační analýzy ale také může být zjištění, že společnost sice zachránit lze, ale jedině tehdy, pokud bude prodána. Někomu, kdo dokáže přivést nový kapitál, nové zákazníky, nové synergie. Běžná je i situace, kdy podnikatel, který svoji společnost desítky let budoval, již nemá sílu potýkat se s další krizí, nemá vyřešené nástupnictví, a prodej společnosti pro něj představuje přirozený exit.

Z hlediska úspěšnosti prodeje je naprosto klíčové prodej neoddalovat. Dokud má společnost ještě dostatek provozního kapitálu a problémy jsou teprve na obzoru, prodávající nemusí jednat pod tlakem, zbývá čas k přípravě prodeje, nalezení více zájemců a vyjednání co nejlepších podmínek. Čím více jsou firma a její majitelé v krizi či dokonce na hraně úpadku, tím více se transakce dostává do režimu nuceného prodeje (tzv. fire sale), kdy prodávající dostane často jen zlomek původní hodnoty společnosti, či se dokonce prodejní cena redukuje na hodnotu rozprodávaných aktiv.

Ochota kupujícího zaplatit za prodávanou společnost plnou cenu také zásadně závisí na tom, zda má možnosti důkladně si prodávanou společnost prověřit a také na ochotě a schopnosti prodávajícího nabídnout efektivní záruky pro případ, že se po prodeji objeví problémy. Dostatek času a manévrovacího prostoru jsou v tomto ohledu naprosto klíčové.

Čímž se vracíme k prvotní úvaze tohoto příspěvku. Podnikatelé, kteří tuší, že současná situace na ně může těžce dopadnout, by měli své problémy řešit včas a s realistickým úsudkem. Oddalování těžkých rozhodnutí jako je prodej společnosti či lhaní si před sebou samým může v důsledku vést k zániku podnikání, úpadku či prodeji za likvidační cenu.