Michal Brožka: Když je ekonomika v útlumu, centrální banky ji musí podpořit

Michal Brožka: Když je ekonomika v útlumu, centrální banky ji musí podpořit

Když během velké finanční krize 2008 vymýšlely centrální banky, jak podpořit ekonomiku při nulových úrokových sazbách, přijaly postupně několik způsobů. Od nákupu tehdy méněcenných papírů od bank přes ovlivňování výše úrokových sazeb s delší dobou do splatnosti až po záporné úrokové sazby a několik dalších odvozených opatření. V souhrnu mělo jít o způsoby dodávek levných peněz do ekonomiky v situaci, kdy hrozilo, že se peněžní zásoba naopak smrští. V případě malých ekonomik, jako je například ČR, došlo i na devalvaci měny. Účinnost některých opatření je tématem debat doposud. Pro Evropany je podstatné, že se ECB za celou dekádu nedostala k tomu, aby zvýšila úrokové sazby.

Nebyla v tom sama. Japonská centrální banka zůstává ve svém ultrauvolněném módu už od devadesátých let. Naopak uvolnění měnové politiky, ruku v ruce s politikou fiskální, bylo v případě Spojených států po roce 2008 natolik dostatečné, že hospodářský cyklus postupně přinesl nutnost jejího utažení v podobě konce programů nákupu aktiv a od roku 2016 zvyšování úrokových sazeb. Vzpomínáte ještě na otevřený dopis významných ekonomů tehdejšímu šéfovi americké centrální banky?

Ti již v listopadu 2010 žádali, ať ukončí tisk peněz, protože to nepovede ke kýženému zlepšení na trhu práce, zato poroste inflace a znehodnotí se dolar. Od té doby je kurz dolaru oproti váženému koši měn vyšší o 15 procent. Míra nezaměstnanosti v USA činila v listopadu 2010 téměř 10 procent a těsně před vypuknutím pandemie klesla k 3,5 procenta. Aktuálně se nachází na 6,3 procenta. Inflaci v USA se v minulých letech podařilo vrátit na dvouprocentní inflační cíl a s pandemií opět výrazně zpomalila, takže v průběhu roku 2020 bylo možné opět se bavit o riziku deflace. Aktuálně je na meziroční úrovni 1,4 %. Roztočení inflační spirály se nekonalo. Ve všech ukazatelích zmíněných v onom dopise nastal pravý opak. V případě ECB se podařilo od roku 2016 rozhýbat ekonomiku tak, že se dostala nad úroveň, které ekonomové říkají potenciální výstup. Inflace se nakrátko dostala blízko dvěma procentům, ale do roku 2019 opět brzdila a v průběhu roku 2020 dosahovala lehce záporných hodnot.

Svět centrálních bank se opírá o chápání ekonomiky, která se v delším čase vrací k rovnovážným hodnotám, přičemž tím, co ji od těchto hodnot vychyluje, jsou různé šoky. A to, co může těmto šokům kontrovat, je hospodářská politika. Jedná se tedy o určitou snahu vyhladit hospodářský cyklus v časovém horizontu několika málo let. V delším horizontu je měnová politika neúčinná, avšak, jak by mnozí namítli, kvalitní měnová politika může mít pozitivní dopad i na dlouhodobé veličiny, jako je například potenciální HDP. S pandemií covidu-19 přišel propad ekonomik hluboko pod svůj potenciál. Tvůrcům hospodářské politiky vyspělých zemí bylo brzy jasné, že je nutné reagovat silnou expanzí, jinak dojde k ještě prudšímu poklesu ekonomiky a rozsáhlým bankrotům firem s nedozírnými sociálními důsledky. Pokud někoho zajímají podobné scénáře, pak jako inspirace mohou posloužit různé stress testy, které se rozšířily právě v reakci na finanční krizi 2008. V posledním takovémto scénáři evropského orgánu dohledu nad bankami EBA po předpokládaném propadu ekonomiky EU o sedm procent v roce 2020 následuje další pokles až do roku 2023. Ale ani v tomto scénáři EBA nepočítá s rezignací měnové politiky na svou roli. To, že byly propady ekonomik v loňském roce jednociferné a nyní rostou, je důsledkem hospodářských politik. V každé zemi ex post najdeme mnoho momentů, kdy šlo jednat adekvátněji, ale v souhrnu měnová politika dohromady s politikou fiskální nabraly správný směr.

S tím, jak rostou ceny aktiv tak, že v některých konkrétních případech nad tím zůstává rozum stát, se množí kritiky a rizika uvolněné měnové politiky. Ceny aktiv ale nepatří mezi cíle centrálních bank. Nelze z nich ani odvodit doporučení pro měnovou politiku. Zjednodušeně ať už Tesla nebo bitcoin stojí nesmysl, pro nastavení měnové politiky to neznamená prakticky nic. Je relevantní připomínat, že dochází k monetizaci vládního dluhu. Přímému financování se sice centrální banky snažily vyhnout, nicméně empirie ukazuje, že není principiálně velký rozdíl, jestli centrální banky nakupují již dříve emitovaný dluh, anebo napřímo. A například Bank of England takto napřímo financuje britskou vládu. Centrální banky se nechtějí dostat tak daleko jako japonská centrální banka. Její aktiva činí přes 130 procent ročního HDP. ECB není ani na polovině a americký Fed je podobně jako Bank of England pod 40 procenty. Ale aby se do takového bodu měnová politika nedostala, je potřeba vytvořit dostatečnou expanzi co nejdříve, tak aby poptávka po aktivech dané ekonomiky souvisela s vírou v budoucí prosperitu ekonomiky a ta následně rostla.

V současném měnověpolitickém světě je stále větší obavou problematika nízkého růstu cen při příliš nízkých úrokových sazbách nežli obava z vysoké inflace. Americká centrální banka již na to reagovala změnou svého inflačního cíle, a to tak, že nyní směřuje nikoliv na stále stejnou úroveň, nýbrž na průměrnou inflaci. Tu se nyní bude snažit tlačit nad dvě procenta, tak aby vyrovnala její předchozí pokles. Co bude následovat v situaci, kdy se budeme ke dvěma procentům blížit shora, není zcela jasné. ECB připravuje podobnou evoluci svého přístupu. Na podzim letošního roku by s tím měla být hotova.

Převládá očekávání, že půjde o podobný postup jako v případě americké centrální banky. Lorenzo Bini Smaghi ze Société Générale a bývalý člen ECB označil správně problém cíle průměrné inflace za pohyblivý terč. Nikdy není jasné, na jakou hodnotu bude mířit. V každém případě na horizontu nejbližších tří let bude velmi pravděpodobně u centrálních bank převládat snaha udržet inflaci raději výš nežli níž. Zda se to povede, není jisté. Dosavadní postup v případě amerického Fedu dává naději, že to půjde. Bank of Japan je naopak odstrašující případ, že už to možná nepůjde nikdy. ECB je stále jaksi na rozcestí, kdy jedni členové, včetně jejího hlavního ekonoma, si přejí větší měnovou expanzi a jiní ji naopak brzdí. Inflační očekávání finančního trhu, a dokonce i samotná prognóza ECB přitom hovoří ve prospěch většího uvolnění.

Zdroj informací

Michal Brožka, Senior Economist, Investment Banking, Komerční banka

Datum

15. března 2021

Diskuse

Žádný komentář dosud nebyl vložen

Hledáme

Přihlášení

Přihlášení
E-mail:
Heslo:

Reklama

Facebook

Page generated in 1.6895 seconds.
Redakční systém teal.cz naprogramoval Vítězslav Dostál